Žijeme ve svobodné společnosti. V samotném centru Evropy, kterou se lze svévolně a téměř bez omezení pohybovat.
Nicméně této svobodě předcházelo období, kdy jsme byli od okolního světa izolováni neprodyšnou hranicí, posetou desetitisícem válečných betonových bunkrů, které byly vystavěny před druhou světovou válkou. Během tohoto stavu ohrožení bylo tehdejší Československo nuceno připravit se k obraně proti agresi nacistického Německa.
Důvodem zastavení výstavby byly důsledky zrádné Mnichovské dohody, na základě které připadla pohraniční oblast Němcům. Tento aspekt ovlivnil nejen naši národní mentalitu, ale také samotnou krajinu.
Ta byla formálními hranicemi násilně roztržena na kusy.
Naštěstí tato bojová linie nebyla v historii nikdy aktivována. Nyní je tato ve své podstatě smrtící architektura v pohraničích oblastech stále přítomná. Tato monolitická mementa nadále přispívají k paraniocké náladě už tak problematických, vykořeněných sudet. Napětí mezi sousedními státy již dávno pominulo. Hranice jsou zcela průchozí a válečné ohrožení už nehrozí. Tendence současné Evropy směřují spíše ke srůstání, prolínaní
a vzájemnému přátelství. Naše generace má historické privilegium zcela otevřeného světa. Z dnešního hlediska působí v krajině tyto betonové bunkry přinejmenším absurdně.
Tento projekt se stává gestem, reagujícím na tuto skutečnost, kterou vnímali již pováleční američtí umělci land-artu.
Svobodu krajiny, jakožto nekonečný prostor, kde člověk a jeho činnost je v důsledku marnivá, oslavovali ve svých
land-artových projektech už američtí pováleční umělci jako například Walter De Maria a Michael Heizer. Pointou práce s krajinou jako takovou byla intervence jako je redukce nebo translokace přírodních úkazů.
Jedná se o deaktivaci a změnu kontextu válečného opevnění
minulého století ve vztahu ke krajině současnosti - negace.
Architektura smrti se tak stává architekturou míru, svobody a života.